Právní ochrana člověka s demencí

7. září proběhlo Alzheimer Café na téma právní ochrany člověka s demencí. Pečující a lidé s demencí se tu měli možnost setkat s expertkou na medicínské právo a právo sociálního zabezpečení JUDr. Barborou Steinlauf (Vráblovou) MA, Ph.D.

Mluvilo se o:

V případě mírné kognitivní poruchy, která už přechází v syndrom demence, přestává být člověk schopen postarat se o vše sám. Postupně se u něj zhoršuje paměť, orientace v prostoru a čase, řeč i úsudek. Nemocný ztrácí schopnost udržet pozornost, rozhodovat a plánovat. Proto je možné, že člověk s Alzheimerovou chorobou nebo jinak získaným syndromem demence uzavře pro sebe nevýhodnou smlouvu, nechá se někým podvést nebo oklamat.

Jaké právní nástroje jsou u lidí s Alzheimerovou nemocí adekvátní

Především je to plná moc, předběžné prohlášení, institut dříve vysloveného přání, omezení svéprávnosti a ustanovení opatrovníka.

Forma zastupování se může měnit tak, aby byla v souladu s projevy nemoci, která se nejprve projevuje jako mírná kognitivní porucha a postupně se rozvíjí v syndrom lehké, střední, středně těžké až těžké demence.

Je zásadní, abychom se o tom, co je pro nás v životě s nemocí důležité, bavili se svými blízkými, abychom svá přání sepsali v náležité formě, abychom společně plánovali ještě v době, kdy nám to náš zdravotní stav umožňuje, kdy zůstává zachována naše schopnost o důležitých otázkách rozmýšlet a rozhodovat.

Právní instituty, které popisujeme níže, jsou vhodné nejen pro pacienty s diagnostikovanou závažnou nemocí, ale také pro všechny z nás. V českém prostředí prozatím nejsme zvyklí plánovat, nejsme zvyklí svá přání zaznamenávat písemně. Jako bychom zapomínali, že vedle majetku, který řešíme prohlášeními pro případ smrti, jsou i jiné věci, o kterých můžeme dopředu rozhodnout. 

V důsledku toho pak zejména v prostředí zdravotnictví vznikají situaci, kdy není jasné, co by pacient býval pro sebe chtěl. Rozhodování o poskytování péče je pak o to obtížnější, protože blízcí spíše jen odhadují, co by si pacient přál.

Plná moc

Plná moc je v současně době zřejmě nejpoužívanějším právním nástrojem.se používá nejčastěji, všichni vědí, o co jde. Nemocný tímto dokumentem zplnomocňuje druhého k čemukoliv, co je třeba: zastupování v soudním sporu, jednání na úřadech, rozhodování o poskytování zdravotních a sociálních služeb, vyřízení příspěvku na péči nebo nahlížení do zdravotní dokumentace.

Plná moc nemusí být vždy písemná. Je však vhodné, aby písemná byla, aby jí zplnomocněná osoba mohla při jednání s příslušnými institucemi předložit. Podpis na plné

moci musí být úředně ověřen pouze v zákonem stanovených případech. Pro běžná jednání s institucemi úředně ověřený podpis zákon nevyžaduje. Přesto je vhodné, aby plná moc raději úředně ověřeným podpisem opatřena byla. Takto mají nemocný i zplnomocněná osoba jistotu, že oprávnění k zastoupení nebude zpochybňováno.

Některé instituce jako jsou banky nebo státní úřady mají předpřipravené vzorové plné moci, které lze využít tak, aby nebylo třeba plnou moc sepisovat samostatně. V případě České pošty jde o kartičku zmocněnce na vybírání pošty, která je časově omezena na dva roky.

Je důležité zdůraznit, že pokud nemocný udělí plnou moc, nezbavuje ho to možnosti jednat samostatně. V této souvislosti je třeba upozornit, že pokud nemocný např. samostatně uzavře nevýhodnou smlouvu, zplnomocnění blízkého člověka mu neposkytne žádnou specifickou právní ochranu jakou nemocnému poskytuje např. omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka. Jinými slovy, udělení plné moci neumožňuje namítat neplatnost takové smlouvy s odkazem na zplnomocnění jiného člověka.

Generální plná moc

V jedné listině je zahrnuto zplnomocnění k veškerému právnímu jednání. Úřady, banky ani další instituce však generální plnou moc neuznávájí a odmítají se jí řídit. Je proto lepší namísto generální plné moci sepsat speciální plnou moc.

Speciální plná moc

Směřuje na konkrétní právní jednání, například zastoupení ohledně vyřízení příspěvku na péči. Vždy musí být písemná. Je vhodné obsah i náležitosti plné moci dopředu zkonzultovat s příslušnou institucí, abychom měli jistotu, že nebude sepsána plná moc, která pak bude sporována.

Velká většina institucí, jako jsou státní úřady nebo banky, požaduje úředně ověřený podpis. Podpis je nejjednodušší nechat ověřit na pobočce pošty, kde mají Czech POINT (Český Podací Ověřovací Informační Národní Terminál) nebo u notáře.

Předběžné prohlášení

Předběžné prohlášení lidé sepisují v situaci, kdy očekávají, že v budoucnosti nebudou způsobilí samostatně právně jednat. Jde o projev vůle, aby byly záležitosti člověka spravovány určitým způsobem a/nebo, aby je spravoval konkrétní člověk, případně aby se konkrétní člověk stal jeho opatrovníkem.

Předběžné prohlášení je možné sepsat u notáře, pak se jedná o veřejnou listinu, nebo jako soukromou listinu, kterou musí podepsat dva svědci, kteří nemají zájem na tom, co je předmětem předběžného prohlášení.

Předběžné prohlášení, které je sepsáno notářem, je evidováno v elektronické evidence předběžných prohlášení. Soudy rozhodující o omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka mají do této evidence přístup. Pokud si člověk předběžným prohlášením zvolí, kdo by mu měl být opatrovníkem, soud se tímto prohlášením bude řídit a pokud to bude možné, přednostně opatrovníkem jmenuje určenou osobu.

Specifickou formou předběžného prohlášení je dříve vyslovené přání. To se vztahuje výhradně na poskytování zdravotních služeb a je zvlášť upraveno zákonem o zdravotních službách.

Více informací o institutu předběžného prohlášení.

Institut dříve vysloveného přání

Dříve vyslovená přání od 1. 4. 2012 upravuje § 36 zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Ten definuje dříve vyslovené přání takto: „Pacient může pro případ, kdy by se dostal do takového zdravotního stavu, ve kterém nebude schopen vyslovit  

souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb a způsobem jejich poskytnutí, tento souhlas nebo nesouhlas předem vyslovit.“

Díky pokroku v medicíně a vývoji moderních technologií dokážeme významně prodloužit život. Některé scénáře možného konce života však v lidech vyvolávají strach z prodlužování fáze umírání. Málokdo chce dlouho přežívat na přístrojích, když není naděje na vyléčení nebo na prodloužení života v kvalitě, kterou si pro sebe pacient přeje.

I proto existuje institut dříve vysloveného přání, který dává člověku právo předem souhlasit nebo nesouhlasit s konkrétní léčbou a způsobem léčby, která by mu měla být poskytnuta ve chvíli, kdy už sám o sobě rozhodnout nedokáže.

Více o institutu dříve vysloveného přání.

Smlouva o nápomoci 

Smlouva o nápomoci slouží lidem, kteří potřebují podporu v rozhodování. Smlouvu musí schvalovat soud, takže její vyřízení je poměrně procesně i časově náročné. V současně době se tento institut prozatím moc nevyužívá, a to mimo jiné proto, že nápomoc při rozhodování na základě této smlouvy lze nahradit prostým doprovodem nemocného člověkem, kterému udělil plnou moc.

Více informací o smlouvě o nápomoci.

Omezení svéprávnosti

Svéprávnosti nabyté nejčastěji 18. rokem života se dle § 16 občanského zákoníku nelze vzdát a člověka ji ani nelze zcela zbavit. Podle § 55–65 občanského zákoníku je ji možné pouze omezit, pokud je to v zájmu člověka, jehož svéprávnost má být omezena a nestačí mírnější opatření.

K omezení svéprávnosti může soud přistoupit pouze v případě trvalé duševní poruchy. Velmi často touto poruchou může být právě Alzheimerova nemoc nebo jiná forma demence. a také u lidí trpících Alzheimerovou nemocí nebo jinak získaným syndromem demence.

Svéprávnost se omezuje nejčastěji pro oblast:

  • nakládání s financemi, 
  • správy jmění,
  • výkonu rodičovských práv, 
  • způsobilosti uzavřít manželství,
  • uzavírání smluv – kupní, darovací nebo nájemní,
  • rozhodování o zdravotních a sociálních službách.

V případě závažné duševní poruchy, v důsledku které je způsobilost k právnímu jednání významně snížena, může být svéprávnost omezena na veškerá právní jednání s výjimkou běžných záležitostí každodenního života. V rámci ochrany člověka s demencí má omezení svéprávnosti zásadního významu v tom, že jedná-li nemocný samostatně a toto jednání mu působí újmy, může být toto jednání prohlášeno za neplatné.

Více informací o omezení svéprávnosti.

JUDr. Barbora Steinlauf (Vráblová), MA, Ph.D.

JUDr. Barbora Steinlauf (Vráblová), MA, Ph.D

Barbora vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a obor Medical Ethics and Law na King’s College London. V roce 2018 absolvovala studijní program The Sherwin B.  

Nuland Institute in Bioethics organizovaný pod záštitou Yale School of Medicine. V rámci doktorandského studia se věnovala právním otázkám souvisejícím s poskytováním péče v závěru života.

Jako advokátka se specializuje na oblast medicínského práva. Ve své praxi se zabývá případy náhrady újmy na zdraví, úhradám péče ze zdravotního pojištění a problematice závěru života a smrti.

Je autorkou připravované publikace Právo a závěr života – Rozhodování na pomezí intenzivní medicíny a paliativní péče a spoluautorkou komentáře k zákonu o zdravotních službách a zákonu o specifických zdravotních službách a zákona o náhradě újmy způsobené povinným očkováním.

Alzheimer Café pořádá Nadační fond Seňorina společně s Alzheimer nadačním fondem.

Videa z předchozích Alzheimer Café

Facebook
Twitter

Přihlaste se k odběru novinek

Čtvrtletně rozesíláme elektronicky informace o aktualitách z Centra. Přihlaste se a zůstaňte s námi v kontaktu.