Péče a aktivizace jako poslání – rozhovor s Janou Tes

Podepisuje se mi JanaTes a známe se už víc než 2 roky

Jsem ráda, že Jana souhlasila s krátkým rozhovorem, který může inspirovat a motivovat k sociální službě nezávisle na věku. Vážím si naší spolupráce v Centru Seňorina.  Jarka Švarcbachová

JT-4

Co vás přivedlo k práci pečovatelky?

Úplně nejdřív jsem si vyzkoušela péči o maminku, o kterou jsem se starala do jejích 93 let a dvakrát jsem ji zrehabilitovala po mozkové příhodě i přes námitky lékařů a příbuzných v jejím známém domácím prostředí. Posledních 13 let v zaměstnání jsem pracovala v nakladatelství, kde jsme vydávali také literaturu z oblasti psychologie a sociální práce a tato problematika mne velmi zajímala. Přemýšlela jsem, čím se budu v důchodu zabývat a jedno bylo jasné – budu se dál vzdělávat a dělat jen to, co mne bude bavit. Takže jsem se zapsala na Univerzitu třetího věku na Filozofické fakultě UK a absolvovala tříleté studium psychologie a dva roky sociální práce a ještě jiné obory, které mne zajímaly. Přihlásila jsem se jako dobrovolník do FN Motol, kde jsem pět let připravovala skupinové aktivity pro pacienty Centra následné péče, absolvovala jsem kurz pro trenéry paměti, mám certifikát cvičitele tělesné výchovy pro seniory a nakonec jsem se rozhodla získat potřebnou kvalifikaci jako sociální pracovník. Ale musím říci, že hodnotu všech certifikátů přebíjí ocenění manžela, kterého jsem půl roku ošetřovala v konečném stadiu rakoviny doma až do jeho smrti, když mi řekl „Ty se na to pečování fakt hodíš“.

Proč pečujete ve vysokém věku, kdy si jiní stěžují a sedí u televize?

Měla jsem vcelku stresovou práci na plný úvazek až do 67 let a z takto rozjetého rychlíku by ani nebylo dobré vyskočit a zůstat polehávat někde v koutku. A tak se ze mne stal důchodce „nemám vůbec čas“. Nedělám pečovatelku jako zaměstnání, ani pro peníze – ty jsou v oblasti péče o seniory spíše symbolické. Je to pro mne spíš „povolání“, těší mě pomáhat druhým, zejména těm nejpotřebnějším v třetím věku.

Kdy je váš věk ve vaší práci výhodou, a kdy na překážku? Co můžete klientům předat?

Výhodou jsou podobné zkušenosti a zážitky, komunikace je pak přirozenější, nacházíme společná témata, vzpomínky. Zatímco mladší generace si někdy zkoušejí simulační geronto-oblek pro navození iluze stáří, já díky svému vyššímu věku, prožitým nemocem a životním zvratům vím, „jak vypadá stáří“ a lépe mohu odhadnout, v čem pomoci a co zvládne klient sám bez nadměrné zátěže a námahy. Už se ale snažím vystříhat se výkonů vyžadujících větší fyzickou sílu, musím myslet také na svoje zdraví.

Co vám práce pečovatelky dává?

Na jednu stranu je to práce náročná, na druhou mne ohromně naplňuje. Klienti mají zdravotní těžkosti, starosti, často trpí samotou, depresí, a tak se snažím dávat emocionální oporu, povzbuzení a doufám podle reakcí klientů, že se mi to snad daří.

 

Proč spolupracujete se Seňorinou?

Nechtěla bych už pracovat v nějakém velkém zařízení, Centrum Seňorina mne zaujalo důrazem na individuální péči o klienta, metodami, domáckým moderním prostředím a možnostmi dalšího vzdělávání. Vždycky mi záleželo na tom, jaká je atmosféra a vztahy na pracovišti, proto oceňuji i nedirektivní přístup vedení k zaměstnancům.

Co byste doporučila rodinám, které pečují o někoho blízkého, o seniora, apod.

Ve stáří je rodina v péči o nesoběstačného člověka nezastupitelná, ale záleží samozřejmě nejen na snaze a motivaci pomáhat, ale i na možnostech pomoc poskytnout. Proto bych doporučovala využívat terénní odlehčovací služby, denní stacionáře, které poskytnou nejen pomoc, ale i nejrůznější formy aktivizace. Pečující rodinní příslušníci by měli kompenzovat zátěž odlehčovacími pobyty seniorů v dobrém zařízení.

Není snadné najít vhodný přístup k seniorovi, který postupně ztrácí svoji autonomii a integritu. Chce to hodně úcty, trpělivosti, tolerance a podporující komunikace. Je potřeba respektovat jiný životní rytmus seniora – nespěchat, pomáhat, ale nepřepečovávat. Někdy se rodina soustředí pouze na materiální pomoc (obstarám, uklidím, ale nepromluvím – vždyť je to pořád dokola…), přitom komunikace a sociální kontakt je pro seniora často uvězněného jen mezi zdmi svého bytu zásadní.