OHLÉDNUTÍ 2 ROKY ZPÁTKY

Dva roky zpátky

– spousta práce, smysl i výsledky, černá díra na finance vyvažovaná radostí!

Když jsem v září 2014 dostala příležitost pronajmout si prostor na Praze 1, v krásném bytě historického domu, přemýšlela jsem, k čemu bych ho smysluplně využila. Vždycky jsem si představovala, že jednou budu mít centrum pro aktivní seniory.  Asi proto, že moje máma i já jsme tak trochu hyperaktivní… :-)  A tak první, co mě napadlo, že takové centrum vybuduju právě naproti Bílé Labuti. Pak jsem se ale zamyslela, kolik v dnešní době takových míst je, kde mohou senioři trénovat paměť, učit se angličtinu, práci na počítači, dokonce fotografovat nebo pracovat s Photoshopem, kde mají ochotnické divadelní spolky a jiné umělecké skupiny. Tak jsem si řekla, že v Praze je takových míst dostatek, a že bude lepší vybudovat něco, co chybí a co nějaká užší cílová skupina, možná ne všichni senioři, potřebují víc. Vzpomněla jsem si, asi řízením shora, že mám kamarádku, která vede Alzheimer Nadační fond, Šárku Kovandovou. A ptala jsem se jí: „Co si myslíš, že by bylo potřeba, jaké služby pro seniory tady chybí?“ A ona mě pozvala na předávání ceny rakouskému spisovateli Arno Geigerovi za knihu Starý král ve vyhnanství. Na místě jsem si knihu koupila a po přečtení pár stránek jsem měla jasno. Lidi s Alzheimerovou chorobou nebo jiným typem demence, kteří postupně ztrácí svou soběstačnost, a jejich blízcí, kterým se rodiče nebo partneři, babička, děda… mění před očima, opravdu potřebují pomoc! Potřebují podpořit, sdílet své zkušenosti, získat informace, potřebují hledat tu nejlepší cestu, jak může jejich blízký radostně a důstojně dožít, jak u toho pracovat, jak se nezbláznit, jak si nevyčítat… A rozhodla jsem se, že centrum, které založím, bude zaměřeno právě na podporu lidí s demencí a jejich rodin.

Vzniklo Centrum Seňorina, které právě dnes slaví 2 roky od registrace u MPSV, se službami denní stacionář, odlehčovací pobytová služba a odlehčovací terénní služba, což laicky řečeno znamená krátkodobé pobyty a domácí péče pro osoby se sníženou soběstačností, pro seniory, pro lidi se začínající demencí.

Navrhnout vybavení, nakoupit nábytek a udělat si představu, jak to bude fungovat, to mi při mé kreativitě nečinilo žádný problém. Ve spolupráci s manželem architektem, který mě v tomto záměru podporoval, a to nejen svým umem architekta, ale především finančně, to byl jen 1. krok. To zásadní, s čím jsem se na začátku potýkala, bylo, jak služby nabídnout, když reklama stojí peníze, jak získat profesionální pečující, kteří sdílejí obdobné životní hodnoty jako já, a kteří by naplnili moji představu o tom, jak má důstojná péče, kreativní přístup a respekt ke klientovi vypadat. Obrovská osobní zkušenost. A taky zjištění, že v sociálních službách pracují i lidi, kteří chtějí prostě jen výplatu, a ostatní je nezajímá, dokonce jsou kvůli penězům schopni naprosto asociálních postupů… :-(

Za ty 2 roky se mi podařilo postupně (a bohužel ne bezbolestně) vybudovat tým, kterého si vážím a s kterým mohu kvalitu služeb (jak věřím) dodávat. Po 2 letech se cítím hodně unavená, a zároveň, když se ohlížím, vidím, jak moc jsme toho společně dokázali.

Máme tři u MPSV  akreditované kurzy zaměřené na péči o seniory se začínající demencí: Zásady Komunikace s člověkem s demencí jako prevence problematických situací, Duchovní rozměr v péči o seniory a ten nejzásadnější Montessori principy v péči o seniory). Spustili jsme a s úspěchem vedeme další nadstavbové projekty jako každou středu „Trénink mozku v ceně kávy“ nebo každé první úterý v měsíci „Alzheimer Cafe“, poradenské místo pro setkávání lidí s demencí a jejich rodin s odborníkem (www.alzheimercafe.cz) .

Propojili jsme se díky organizaci Mezi námi s dětskou skupinu při Ministerstvu zemědělství a realizujeme mezigenerační aktivity, které jsou přínosné pro všechny zúčastněné. Zpívání, výtvarné činnosti, prostě dobrá zábava a pohodový čas.

Mezi ty všechny pozitivní zprávy musím ale bohužel vložit i jednu negativní, a z mého pohledu nelogickou, zkušenost. Stát zákonem 108 reguluje ceny sociálních služeb, kontroluje „papíry“, pokutuje…, ale nepodporuje. L To zamrzí. První dva roky, kdy by to každá nová registrovaná služba potřebovala nejvíc, není nárok na státní dotaci. Tak se ptám sama sebe, a asi i těch, kdo sedí na ministerstvu, jaký přínos má registrace služeb, když znamená jen kontrolu a ne podporu??? Bez vnější finanční podpory je sociální služba ekonomicky neudržitelná.

Já jsem Centrum Seňorina založila na hodnotách a vizi, která nepotřebuje státní ani jinou kontrolu. Chci to dělat líp, než zákon káže. A reference klientů a jejich rodin potvrzují, že se nám to daří. A to pro mě osobně znamená nejvíc. A vidím to na vlastní oči na jednotlivých příbězích našich klientů. To jsou zkušenosti k nezaplacení. Ostatně, střípky ze života Centra Seňorina si můžete průběžně číst na FB https://www.facebook.com/CentrumSenorinacz/.

Centrum Seňorina už přes dva roky dotuje ze soukromých zdrojů můj manžel, ing. Arch. Michal Švarcbach. Takhle to ale nejde dál, náš rodinný účet není bezedný… bohužel. Proto se poslední rok snažím získat prostředky do Nadačního fondu Seňorina, který kromě podpory Centra Seňorina realizuje další nadstavbové a osvětové projekty na podporu osob se začínající demencí a jejich rodin.

Mám radost, že se ke mně postupně přidávají další nadšenci, ať už pracovníci, dobrovolníci, nebo umělci, kteří uvěřili ve smysluplnost záměru Centra Seňorina, a buď se osobně zapojili, nebo šíří myšlenku a informace dál.

Rok 2017 je výzva. Pro mě, ale i pro všechny, kdo by se chtěli připojit. Má to smysl i když je to někdy „boj“. Kdo se přidá? Hledám na půl úvazku sociální pracovnici, která má zkušenost s administrativou, hledám na celý úvazek pečovatelku, a hledám taky fundraisera/ku, která by pomohla získat podporu na smysluplné projekty.

Ozvěte se mi, ráda s vámi pojedu na užitečné vlně. Díky!!!

Jarka Švarcbachová, zakladatelka Centra Seňorina